Pamatujete si prvního sběratele, který za vámi přišel?

Úplně přesně. Bylo to ještě na akademii a já tehdy opravdu nechtěl nic prodávat. Tak jsem mu řekl ze svého tehdejšího pohledu úplně absurdní částku. A on na to: Hmm, hmm... to by šlo. Nám tehdy chyběla výchova k prodeji, ke vztahům ke galeriím současného umění, které vlastně ani neexistovaly. To jsme se museli učit za provozu. Na škole to je stále trochu tabu a možná to není úplně špatně. Možná by to mladé tvůrce příliš ovlivňovalo, příliš je to zaměřilo na cenu, prodeje. Na druhou stranu se to ale stejně ve finále děje. A ten tlak, který po škole při vstupu do reálného života nastane, může přinést tlaky a pády, které jsou úplně stejně kruté. Takže by to chtělo nějaký kompromis.

Jaký je vztah mezi umělcem a sběratelem?

Předně nějak zásadní vztah mezi umělcem a sběratelem je sice dobrý, ale není podmínkou. Například mezi mnou a Pavlem (Brožem – pozn. redakce) je vztah, který bych popsal jako oboustranně informativní. Pavel se dost ptá, je zvídavý, hodně spolu diskutujeme a oba do té diskuse vnášíme něco podnětného. Není to tak, že bychom se někdy neshodli. Sběratelé i umělci se hodně vyvíjejí.

Jak můžete vy sám radit sběrateli?

Já jim ani moc radit nechci. Chci se plně soustředit na tvorbu a  na  to ostatní by měla být galerie. Ale obecně jde o to, že se pohybujete na dvou rovinách: každý si chce koupit, co se jim líbí. Ale zjistí, že ne vše, co se jim líbilo, se jim líbí i po půl roce. A vyvíjí se i vkus společnosti. Ale zpátky k té debatě mezi námi. Nejde o to, že bych s Pavlovým výběrem případně nesouhlasil, spíš jde o debatu nad tím, aby jeho sbírka byla skutečně komplexní. Tudíž navrhuju třeba něco doplnit.

Daniel Pitín: Jeskyně II, olej, akryl a papír na plátně, 2019

Jsou čeští sběratelé nějak specifičtí?

Jsou, ale zároveň se dost vyvíjejí. Zajímavé je, že řada sběratelů přešla z 19. století na současné díky figurální malbě. Dalším specifikem je, že k nám trendy přicházejí později a žijeme v jiném kontextu než třeba Američané.

Lze hodnotit umění penězi?

Dnešní doba hodně tlačí na to, aby šlo všechno měřit přes peníze, u umění to sice také jde, ale není to pro mě jako umělce podstatné. Pro mě je nejdůležitější samotná tvorba, kontakt s ní, to mě činí šťastným.

Co u vás spustilo vášeň pro sbírání českého současného umění?

Co u vás spustilo vášeň pro sbírání českého současného umění? Bylo to tak deset patnáct let zpátky. To byla doba, kdy všichni sběratelé kupovali devatenácté století, populární již byla moderna či 60. léta, tedy období již dostatečně prověřená. Současnou malbu sbíralo pár lidí, ze kterých se postupně stala komunita. Já jsem vystudoval ekonomii a jsem v oboru aktivní. A hledal jsem něco, co mi ekonomie dát nemohla. Umění podle mě má vše relativizovat, nabourávat zaběhnuté stereotypy, status quo. Dobré umění má zároveň iritovat, vyvolávat otázky.

Jací umělci to podle vás naplňují?

Vybral jsem si poměrně úzkou skupinu tvůrců, jako jsou Daniel Pitín nebo Lubomír Typlt. Jejich díla mají řadu významových vrstev, jsou výkladově náročná. Zajímá mě práce s architekturou, jak ji využívá ve svých obrazech Daniel. Někdy vyjadřuje vnitřní stav mysli aktérů na obrazu, někdy vytváří kontext a limity zobrazovaného. Jsou tam silné paralely k dnešku. Vytváříme například virtuální svět, kterému úplně nerozumíme. Je pak nebezpečí, že uvízneme někde mezi, na území nikoho. Právě toto uvěznění „mezi“ je častým námětem Danielových obrazů.

Daniel Pitín: Jeskyně I, olej, akryl a papír na plátně, 2019

Stalo se vám, že jste se setkal s dílem, které vás zaujalo, ale vlastně se nehodilo do sbírky? Jak jste se zachoval?

Motivací k začátku sbírání je mnoho, pro mě je důležité například vytvářet nové kontexty, které by jinak nevznikly. Takže třeba když něco potkám, co mě zaujme, ale nehodí se do mé sbírky, tak to zkrátka nekoupím. Nejsem ten typ sběratele, který by kombajnovým způsobem bral vše, co se mu dostane pod ruku, a zpětně vybírá to „hodnotné“. Já nehromadím věci.

Když vybíráte dílo do sbírky, hraje nějakou roli i jeho investiční potenciál?

Ekonomická rozvaha mě příliš nezajímá. Když se mě lidé ptají, zda mají investovat do umění, tak říkám ano, ale s tím, že to je investice primárně do jejich kulturního kapitálu. Tím, že se dílu vystavujete, prožíváte relativizaci hodnot, což změní váš pohled na svět. To je důležité. Proto potřebujeme kreativní menšiny, protože společnosti nabízejí kritické obrazy o ní samé, a to jí umožňuje posunout se dál. Proto je důležité mít živou kulturní scénu. Vyvolává diskusi i tam, kde by ji nikdo do té doby nečekal, brání to zapouzdření, které je škodlivé. Tedy i sběratelé, kteří nakupují umění čistě investičně, přispívají zprostředkovaně ke kvalitě veřejného prostoru.