Na výstavě je hned několik vašich děl, například dvojice děl inspirovaných Munchovým Výkřikem a dva obrazy s tematikou islámského fundamentalismu. Čím vás tato dvě témata oslovila?

V určité době jsem se zabýval iracionální podobou světa, šílenstvím, schizofrenií. I o tom je umění, o mapování jevů, které nemají pravidla. A právě Munchův Výkřik je vhodným zástupným symbolem těchto motivů. Svým způsobem je samostatným jazykem, archetypem. Jde o šťastně zvolený tvar obličeje, který v nás vzbuzuje tyto emoce. Šílenství, schizofrenii. A dá se s ním pracovat jako s jazykem, který každý pochopí.

A ten islámský fundamentalismus?

To řeším od roku 1999, kdy jsem udělal první sérii obrazů. Vystavil jsem ji ve Špálovce v roce 2000, kde jsem dole udělal mešitu. Výstava se jmenovala Bin Ladinova lampa.

To je rok předtím, než se o bin Ladinovi začalo víc mluvit.

Tak mluvilo se i předtím, ale málo, nikdo ho tu neznal. Já si tento problém uvědomoval už od revoluce. Česká společnost je strašně uzavřená, a proto je nepřipravena na okolní svět. Máme legrační iluze o světě, žijeme v takové bublině narcisistické. Ale nejsme to jen my, to jsou i Maďaři, Poláci, tahle střední Evropa. A do této bubliny začali přicházet lidé z odlišných kulturních sfér, kteří měli úplně jiné myšlení. Já jsem hodně cestoval, tak jsem si to uvědomoval a říkal jsem si, že s tím musím něco udělat. Ne až zase tak moc Čechů četlo korán a je nutné si přečíst něco jiného než Pohádky tisíce a jedné noci.

Právě ty jste ale ve své tvorbě využil.

Ano, ale různě jsem je ohýbal, poukazoval jsem na extremismus a další motivy s tím spojené.

Zrovna teď jsme v situaci, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. Budete to taky malovat?

Ježíšmarjá, já maluju věci, které hýbou světem už strašně dlouho. Nejvíc se to projevuje v mých kresbách, které považuju za to nejcennější, co vůbec dělám. Tam jsou všechny ideje v čisté podobě. A některé ideje pak v různých médiích rozpracovávám. Paradoxně právě ty kresby jsou komerčně absolutně neúspěšné. Ale například na základě kreseb, které viděl Petr Nedoma, mi pak uspořádal výstavu v Rudolfinu. A kresby dělám nadále, jsou dost angažované a myslím, že by se lidi asi dost podivili, kdybych je vystavil. Kresba je pro mě základ jazyka.

Proč o ni není zájem mezi sběrateli?

Kresby nejsou barevné, jsou tam čisté ideje. Sběratelé jdou častěji po tom, co podle jejich představ jako umění vypadá, chtějí malby, obrazy. Přitom to opravdové umění, tu čistou ideu, úplně klidně přecházejí. Tuzemští sběratelé jsou pořád ještě velmi konzervativní. Ostatně hodně dělám také filmy, instalace, fotky, které jsou sběrateli většinou opomíjeny. Ani je nenapadne, že by se na ně mohli podívat. Pak to dlouho leží ve skladech, které také něco stojí. Ve světě to funguje o poznání jinak, tam se o to často postarají galerie. Která galerie v Čechách si drží sklad na větší věci? Pronájem je přece velmi drahý.

V posledních letech ale už zájem o audiovizuální umění trochu roste, ne?

Ani náhodou. Trochu je kupují muzea, ale sběratelé v nich nevidí vůbec žádnou hodnotu.

Snažíte se jim vycházet nějak vstříc? Mám na mysli třeba zatraktivněním možnosti vystavení?

Tak ono není přece všechno určené k tomu, aby si to lidi vystavili doma. To byste musel mít mrakodrap. Stejně si musíte některé věci dávat do depozitáře. Kupování umění pro vlastní kochání je právě ta konzervativní podoba sbírání. To je začátek. Pak ale jsou sběratelé, kteří mají určité strategie, záměr, cíl. Takoví sběratelé mohou otevírat vlastní galerie, muzea, dá se s tím pak dál obchodovat. Není to jen pro tu okamžitou radost z vystavení na zdi doma.

Není na toto přece jen ještě brzy? Moderní sběratelství u nás začalo relativně nedávno.

Tak jsou tu sběratelé jako Richard Adam, kteří se mu věnují opravdu dlouho. Pár těch odvážných a s jasnou vizí tu opravdu je. Ale chce to hodně času, pravidelně se stýkají s umělci, chodí s nimi na víno, uměním zkrátka žijí. Pak tu ale jsou i takové rychlokvašky, které mají jenom hodně peněz a někdo jim řekl, že je dobré část z nich dát na umění. Ti si kupují převáženě právě to, co se jim líbí. A vzhledem k tomu, že většinou mají přehnané sebevědomí, automaticky si myslí, že tomu rozumí. Nechci ale generalizovat.

A takoví k vám také chodí?

No to víte, že chodí. Všichni do jednoho chtějí obrazy, malbu, ale to už jsme probírali. Jim nevadí, že to je konzervativní podoba umění a umění je přitom postavené na opaku, na progresi. Na risku, vizionářství, inovaci. Třeba Michal Richtr nad tím opravdu přemýšlí, baví se se spoustou umělců, jeho sbírka má hlavu a patu.

To bych rád přetočil a zeptal se, jestli se se sběrateli bavíte o umění a pak vás to nějak ovlivňuje, či snad lépe: inspiruje.

Rozhodně mě to neovlivňuje v tom, co mám malovat či tvořit. To ne. Já jako umělec se nesmím zabývat tím, co sběratele zajímá, co se prodává, to bych skončil špatně. Moje věci by byly nevěrohodné, za chvíli by působily právě rutinně. To je osud každého komerčního umění. Domnívám se, že by to po nějaké době také sběratele přestalo zajímat, protože by moje dílo přestalo být živé, mluvím-li o těch dobrých sběratelích. I když tady možná ano, když jsou tu ti konzervativní sběratelé, kteří po mě chtějí pořád to, co jsem dělal v devadesátkách.

Vy sám sbíráte?

Nesbírám, ale občas si něco koupím. Například nedávno jsem si koupil Šalamounovy kresby, které jsem celý život obdivoval. V kresbě byl neskutečný démon, v dobrém slova smyslu.

Někdo ze současníků?

To si spíš vyměňujeme. Samozřejmě je mám rád.

Umění platilo za investici s dlouhým horizontem, na desetiletí. Mám dojem, že se ale právě toto zkracuje. Sledujete to na poptávce?

To opravdu nedokážu posoudit a upřímně řečeno mě to ani nezajímá. Mě víc zajímají ti sběratelé, se kterými se spřátelím, jejich životní osudy. A možná vás to překvapí, ale většinou se spolu bavíme o všem jiném než o umění.

V současnosti je umění dost v kurzu a jeho ceny dlouhodobě rostou.

My si občas říkáme, že už to je dost úlet. Je to často jen marketing, přehání se to. Je to nejvyšší stadium toho, jak kapitalisté sbírají umění. Můj otec to ostatně předpověděl už na začátku devadesátek, že to tak dopadne. Že ti velcí zbohatlíci nakonec skončí u sbírání umění, protože už budou mít všechno a tohle jim dodá punc znalce nějakého tajemství.

Přece jen originál za desítky milionů korun má trochu magickou moc.

Ale ty peníze nejsou míra té magie. Určitě má smysl takový obraz koupit, protože to už se vám navždy vyplatí. Byť jde o iracionální částky, vím, že ekonomicky se to vyplatí. I společensky asi. Ale z pohledu umělce jsou tyto částky za mnohonásobnou čárou. Já si třeba Kupku můžu vysmahnout sám. Bude mít sice nulovou hodnotu, ale budu z toho mít stejný prožitek i požitek. Prostě ono nejde o tu konkrétní malbu, o tahy štětce, o barvy. V nich žádná magie nevibruje. Je to projev Kupkova génia, těch čistých idejí. Že Kupka na něco zásadního kápnul v určité době. Vezměte si Maleviče, jeho slavný černý čtverec. Malevič si nalepil pásky a vyplnil ten prostor černou barvou. Dneska to stojí miliony, je to rozpraskané a lidé to nábožně obdivují. Mají z toho fetiš. No, to by se Malevič smál. Supremantismus je úplně o něčem jiném, o idejích, ikonách, symbolech. Ale dneska jsou obrazy pro spoustu lidí opravdu ten fetiš.

Výtvarník Jiří Černický a sběratel Michal Richtr

Kdy jste se s Michalem Richtrem potkali poprvé?

To je dávno, že si to ani přesně nepamatuju. Určitě před deseti lety, spíš ještě dříve. Jsme letití přátelé.

Michal Richtr vás i v katalogu k výstavě Radost, vášeň, posedlost! označuje za přítele. Jak tedy funguje vztah mezi umělcem a sběratelem, když jsou navíc přátelé?

Je to normálně lidský vztah. On má moje věci rád a já jsem zase rád, že je má rád. A samozřejmě jsem i rád, že občas něco koupí, protože mi to pomůže. Z druhé strany on ta díla zase získává s docela podstatnou slevou, která je určitě vyšší, než by dostal v galerii. Je to tedy můj přítel i jakýsi VIP sběratel mojí tvorby.

Jakou slevu Michalovi dáváte?

U každého obrazu to je jiné. Ale řekněme, že to je až padesátiprocentní sleva.

Máte víc takovýchto VIP sběratelů?

No pár jich je. Ale detaily nebudu říkat.

Michal Richtr, jehož sbírka se nyní částečně prezentuje v galerii Magnus Art, říká, že právě vaše dílo tvoří největší část jeho sbírky. Víte, kolik vašich děl vlastně má?

To bych musel začít počítat, ale deset dvanáct jich bude.