Sběratel Josef Maixner stojí za uměleckou sbírkou s atypickým názvem Pekelné sáně. Dobře ho znají také jeho followeři na instagramu, kde je sběratel mimořádně aktivní. Sdílí své návštěvy v ateliérech mladých českých umělců, i nové akvizice do svých sbírek. Multimediální umělec Roman Štětina se věnuje umění nových médií a dlouho byl spojený se specifickým způsobem uměleckého vyjádření: se zvukem. Pánové se poprvé osobně setkali právě na diskuzi pořádané u příležitosti přehlídky současného umění J&T Banka Art Index Pop-up. Přestože se Josef Maixner sběratelství nových médií dosud nezabýval, diskuze s Romanem Štětinou mu ale nasadila brouka do hlavy.
Multimediální umělec Roman Štětina:
Každý chápe investiční potenciál umění
Mně se daří prodávat tento typ umění převážně do institucionálních sbírek, ale pomalu začínají nakupovat i soukromí sběratelé. Z toho mám velkou radost. Vnímám to tak, že se pouštějí do něčeho v našich končinách dost neprobádaného a z mého pohledu je to vlastně na hraně mecenášství, které se jinak z umění téměř vytratilo.
V mém případě je to autorská kazeta, ve které je uložen pevný disk, certifikát, který deklaruje pravost nebo to, v jaké sérii bylo dílo vydáno, např. že jde o první edici ze tří. Dnes nám technologie dovolují udělat ještě digitální originál, který je zapsán v blockchainovém řetězci, a vzniká takzvané NFT. Soukromý sběratel si ale s takovým dílem pořídí i jistou starost. Sbírka digitálního umění klade na sběratele jisté specifické nároky, například přenos sbírkových souborů ze zastaralých nosičů na nové. Tím, jak správně taková díla archivovat, se ale zabývají všechny relevantní sbírkotvorné instituce, a pokud je takové dílo uloženo správně, pak nehrozí ztráta, zničení, zcizení a odpadá i problém s falsy.
Nevím, jestli se dá najít nějaký společný rys českých sběratelů. Všímám si toho, že o sbírání umění uvažuje čím dál více lidí, a to i těch, kteří dříve sbírali tak maximálně známky. Kdysi se mě náš pan domácí ptal, co že je to ta umělecká rezidence, na kterou mám do Londýna jet. Tak jsem mu princip vysvětlil a říkám, vidíte, to byste tady mohl také dělat takové rezidence. Že bychom vám neplatili nájem, ale dávali měsíčně nějakou sošku nebo já bych vás natočil, jak tu třeba spravujete záchod. A on se tak zamyslel a říká: „Ty sochy, ty bych asi neměl kam dát. Ale videa nezaberou místo, to by mě docela zajímalo.“ Nakonec je z toho celého „jen“ veselá historka, ale je zřejmé, že i on už registruje investiční potenciál umění.
Je to na velmi dlouhou debatu, ale ano, taková určitá bariéra existuje. Odpovím ale jinak. Jediný způsob, jak mít své dílo plně pod kontrolou, je neprodat a nedarovat nikdy nic a nikomu. Občas se mi okolí snažilo vnutit představu, že je mou povinností posuzovat morální kredit a podnikatelskou minulost lidí, kteří mají o mé umění zájem. Já si v tomto na žádného lidového soudce hrát nechci. Nedovedu si ani představit, jak by něco takového mohlo být reálně proveditelné např. v situaci, kdy se dílo nabízí na mezinárodním veletrhu umění. S galerií, která mě zastupuje, ale každou nabídku na akvizici posuzujeme individuálně a mám štěstí, že můj galerista mé názory respektuje.
Není to tak, že bych na tom nějak cíleně pracoval, ale samozřejmě občas darem dostanu nějaké dílo nebo se ozve kolega, že by rád se mnou nebo s mojí ženou něco vyměnil. Zároveň chceme podpořit studenty na AVU, kde učím, tak se jednou dvakrát do roka snažíme něco menšího pořídit. To, že se mně i mojí ženě daří umění prodávat, bereme jako privilegium, a tak se to snažíme vracet zpátky.
Sběratel Josef Maixner: Sběratelství je návykové. Je nutné si umět něco odepřít
Byla banální a začala tím, že jsem si šel koupit koberec. Šel jsem do IKEA, tam byly koberce Gabbeh a tím začala ta moje cesta. Začal jsem se o koberce zajímat, jezdil jsem do zahraničí, moje znalosti se prohlubovaly. Začal jsem jezdit do Vídně na aukce a tam jsem zjistil, že na aukcích je i výtvarné umění, ke kterému jsem měl vždycky blízko. Nikdy dřív mě ale nenapadlo si nějaké dílo koupit. Můj první krok byl doprovázen štěstím začátečníka. Miluji ruskou avantgardu a před asi šesti lety jsem v Americe vydražil dílo od ruského malíře Krapivného, který zemřel velmi mlád, a ten obraz je skvostný. To byl takový můj první počin. Bohužel jsem pak v USA vydražil tři další díla a jednalo se o falza. To je výborná facka pro všechny začínající sběratele.
Zpočátku se jednalo spíše o náhodné nákupy děl, která se mi líbila. Zároveň jsem chtěl, aby ta díla nebyla někde schovaná v depozitu, ale aby byla k vidění. První obrazy tak visely u mě doma, další díla jsem nainstaloval v kancelářské budově své firmy a v dalších prostorách v Kroměříži. Loni jsem měl ohromné štěstí, protože sousedé chtěli prodat dům, tak jsem jej koupil a celý jej věnoval jen umění. Pro mě je důležité, aby ta díla byla vidět. Abych je viděl já i kdokoli další.
V současnosti je vila v rekonstrukci, ale připravujeme zde dny otevřených dveří. Souběžně s tím ještě pracuji na dalším projektu. V centru Kroměříže jsem koupil bývalou konírnu z roku 1850 a tu přetvářím na galerii, věnovanou současnému umění. Kromě stálé expozice děl z mé sbírky zde budeme pořádat i výstavy a workshopy současných českých umělců.
Je důležité prohlubovat svou intuici. Já jsem v tom velmi aktivní, chodím na výstavy, předaukční výstavy, sháním a studuji odbornou literaturu a hlavně navštěvuji umělce přímo v jejich ateliérech. Tím se neustále vzdělávám, což je pro mě nejdůležitější. Na výše uvedenou otázku bych odpověděl takto: Sbírám jen to, co se mi líbí, a z toho vytvářím významové celky. Je to návykové? Je to návykové, ale musíte si umět odepřít některé věci a držet se rozpočtu, který máte stanoven na určité období.